Za komunistů tady bylo skvěle!

Lidská paměť má tu krásnou vlastnost, že po určité době nepříjemné vzpomínky vytěsní. A tak tátové od rodin vzpomínají, jak bylo skvěle na vojně, zapomínaje na to, jak je kdekdo buzeroval, jak nacvičovali pochody a museli dělat mazákům bufet a saharu. Podobně se zde poslední dobou objevují články o tom, jak skvěle jsme se v minulém režimu měli.

Nejen, že s tím nesouhlasím, dokonce tvrdím, že podobné přikrášlování minulosti je stejně nebezpečné, jako když se banda holohlavých nácků odvažuje tvrdit, že neproběhl holokaust a neexistovaly koncentrační tábory. Dovolím si tedy připomenout čtenáři svého blogu co všechno k té skvělé době také patřilo.

Tak například velmi oblíbené byly zmanipulované politické procesy, při kterých byli mučeni, odsouzeni a často popraveni nevinní lidé. Na ně navazovaly velmi komfortní komunistické převýchovné pracovní lágry, kde si podvratní živlové, jako byli například zahraniční letci, kteří bojovali za svobodu na nesprávné straně, mohli odpykat své hříchy vůči společnosti těžbou mírového uranu.

Také likvidace soukromého vlastnictví, kolektivizace zemědělství a znárodnění průmyslu přinesla své ovoce v podobě na hubu padajícího hospodářství. Neexistovalo snad nic, čeho by byl dostatek a na co by nebylo nutné stát fronty.

A abychom dosáhli správných výsledků u „svobodných voleb“, byla zakotvena vedoucí úloha komunistické strany v ústavě. Bude vhodné připomenout, jak mnozí lidé a jejich rodiny ocenili příkladnou péči příslušníků státní bezpečnosti, zejména pak ohleduplnost vyšetřovatelů a lidské zacházení u výslechů. Děti těchto živlů měly režimem prozíravě odepřenou možnost vzdělání. Naopak vzdělaní lidé byli velmi rafinovaně využiti v různých kotelnách, pivovarech a podobně.

Podporovaná byla svoboda vyznání, zejména pak u některých církevních představitelů byla jejich činnost podpořena pronásledováním, zatýkáním, bitím a vězněním. A jak jsme si užívali svobodu slova! Vše podléhalo cenzuře a v případě kultury schvalování různými ideologickými komisemi.

Těžký průmysl, zejména pak ocelářství a těžba uhlí, půvabně proměnil naši krajinu. A pokud chtěl někdo z této krajiny vycestovat, musel projít kádrovacím řízením a žádat o devizový příslib. Naše česká koruna byla skvělá měna, ale nakupovat za ni devizy bez povolení bylo ohrožení našeho socialistického hospodářství. Někteří byli donuceni k emigraci, někteří při pokusu o ni byli chrabrými pohraničníky zabiti.

Ženy se pak o svůj příběh mohly důstojně podělit s citlivými úředníky u interrupční komise, aby posléze své štěstí ze života ve svobodné zemi mohly, pod rudými prapory a transparenty, dobrovolně demonstrovat na oslavách Prvního máje či spartakiádě. Chlapci se zatím, po dvou skvělých letech, na vojně přerodili v chlapy.

A jak tady bylo všechno levné! Až se chce dnes plakat. Většině lidem se však chtělo plakat tehdy, průměrná mzda v roce 1970 byla 1.480,- Kčs a horník bral dvojnásobek platu lékaře.

Děti se politicky utvářely již od školky, kde malovaly Auroru a Lenina. A aby se ve světě neztratily, učily se povinně ruštinu. Organizovány od školních let v jiskrách, pionýru, posléze SSM, aby pak zakončily své politické zrání vstupem do KSČ. Vrcholem výchovného působení režimu byl v listopadu 1989 pokus vtlouci studentům ideály socialismu do hlavy pendreky na Národní třídě. Věřím, že pro některé jedince či skupiny to nebyly špatné časy. Byli jsme si všichni rovni, jen někteří si byli rovnější.

Závěr svého článku využiji k vyjádření hluboké úcty a poděkování. A to všem těm, kteří i přes ztrátu svých svobod, pohodlí, zdraví a mnohdy vlastních životů, bojovali proti totalitnímu režimu. Zejména díky těmto odvážným lidem, žiji dnes ve svobodné zemi a mohu se s vámi dělit o své názory.

Cítím potřebu lidem neustále připomínat co je svoboda, a to zejména v době, kdy na jejich svobody útočí obrovské množství úřadů a institucí svými zákony, regulacemi, dotacemi a omezeními. To vše pod zástěrkou ochrany a lepších zítřků.